Běžela tudy!“ Zaslechla za sebou vzdálený křik tuláků na náměstí. Běžela tak rychle, jak jen to bylo za deštivé noci možné. Okna většiny domů už tonula v temnotě. Jen osamocená Lucerna svítila kdesi daleko před ní. Ona se však raději vrhla do temného průchodu vpravo. Stál tam starý pohřební vůz, za který se schovala a naslouchala.

Chtělo se jí brečet. Nic z toho se nemělo stát. Měla jen doručit zásilku z univerzity v Elslayeru. Místo toho jí ten divný chlap nechtěl dovolit odejít. Měl spoustu podivných otázek - na univerzitu i na ni samotnou. Nevěděla, co je zač, ale když se jí dotkl, bylo jí to jedno. Silnou ranou pěstí mu zlomila nos. Nevěděla však, že je tam ještě někdo další a ten ji teď pronásledoval.

Náhle zaslechla plíživé kroky ve tmě, „Našli mě“ prohnalo se jí hlavou. Couvala potichu do tmy, když nahmatala kliku. Zatáhla za ni a šokovaně zjistila, že je otevřeno. Štěstí se na ni usmálo. Vešla poslepu dovnitř, když tu se ozvalo hlasité řinčení skla a železa.

Rychle se zvedla, zabouchla za sebou dveře a vykřikla slova zaklínadla. Dusot nohou okamžitě vystřídaly mohutné nárazy do dveří. „Otevři!“ řval hluboký hlas za nimi. Buch buch buch! „Otevři ty dveře!“ Buch buch buch buch! Eairyn nasucho polkla a přemýšlela, jak dlouho potrvá, než se kouzlo na dveřích prolomí.

V místnosti za ní se náhle rozsvítilo světlo. S lucernou tam stál starý vousatý muž v modrém županu. Teprve teď si všimla množství baněk, křivulí a převráceného kotlíku na zemi. Byla v krámku alchymisty.

V tu chvíli se dveře rozrazily a do místnosti vpadl vysoký mohutný muž. Než se však dostal dál, ALCHYMISTA hromovým hlasem zařval: „Vypadni z mého domu, nebo za sebe neručím!“.

Muže to však nezastavilo. Když se k elfce rozběhl, natáhl ALCHYMISTA svou ruku a Eairyn vykřikla: „Fulgorum“. Místností zazářily dva oslnivé záblesky. Tam, kde muž stál, zbyla jen hromádka popela. Elfka se rozplakala a celá se třásla.

„Tak to bychom měli.“ Zavrčel stařík a podíval se na elfku. „Nebreč a koukej to zamést!“